Jak jste již během dnešní trasy měli možnost zjistit, současné Karvinsko je bohaté na různé typy vodních ploch. Kromě běžných rybníků a poklesových jezer bezodtokých nebo průtočných potřeboval průmysl odkaliště pro ukládání kalů z vypraného uhlí. Tyto rozlehlé vodní útvary byly střídavě plné vody nebo plné kalů. Kaly z plné nádrže se vytěžily a nádrž byla opět prázdná a připravená pro nové plnění. Některá odkaliště zůstala v krajině i po skončení těžby. Největší současné kaliště na území bývalé Karviné máte právě před sebou. Většinou zde spatříte i plavidlo těžící kal. Při troše fantazie si můžete představit, že jde o trajekt na mořské hladině… Krajina se tady ale vyvíjí rychle. Uvidíme, jaké krajinné prvky nahradí v budoucnu tuto vodní plochu.

Noví a noví lidé přicházeli na šachty. S nimi se množilo hučení a dunění, šachty a fabriky se rozrůstaly, do jezírek v skleslinách ve dne v noci padalo kamení anebo žlutavé bahno. Brzy nebylo jediného potůčku, který by nepáchl dusivě a dráždivě.

Vodníci stáli bezradní, viděli stroje za lidmi a ty stroje se ničeho nebály. Když se v nich něco polámalo, člověk to nahradil a ony hučely dál, ba po zastavení rychleji ne předtím. Člověka si Vodník troufal přemoci nebo poučit, avšak ty kovové obludy byly nepřemožitelné.

(…)

Jezírek a rybníků pod haldami dále ubývalo a v těch, které zbyly, nedalo se žít. I putovali staří Vodníci na vršky kopců a do trní a bodláčí podél cest, tam se přikrčili a zvedli ruce nad hlavu. Zavál vítr. Zvedli ruce podruhé a přivalila se těžká mračna. A když potřetí, otevřelo se nebe a blesk ty starce sežehl a proměnil v obláček páry. Jiní, ještě starší, čekali na bouři a pak se s tichým zaúpěním svěřovali jejímu ohni.

Ale mladí, kteří ještě dohromady nic nezkusili, ti nechtěli umírat, nýbrž žít a žít a někde v pokoji se radovat z tohoto světa. I táhli proto s chechtavými racky a šedými kačicemi daleko a daleko a tam hledali a našli zapadlá místa a v nich tůně tiché a spanilé jako dívčí oči, které se poprvé něčemu podivily a jsou právě v tom čistém úžasu dvojnásob krásné a šťastné.

(Karel Dvořáček: Stará píseň. Zkazky a lidová vyprávění. Ostrava 1967, s. 35–38)