Halda je hlušina dovlečená sem při těžbě uhlí z hloubky stovek metrů pod zemským povrchem – nepotřebný pískovec, jílovec nebo prachovec. Tyto sedimentární horniny doprovázející uhlí spočívaly klidně tři sta milionů let v podzemí, aby je nakonec havíři vykopali a vysypali sem. A tak jsou horniny zase na povrchu zemském a zvětrávají. Tu a tam se mezi nimi zaleskne kousek uhlí, jinde se zase vyloupne z břidlic zkamenělá kapradina nebo otisk kůry kmene přesličky. Části haldy postupně zarůstají podle pravidel ekologické sukcese, tedy bez zásahu člověka. Vytváří se tak mozaika mechů, travních porostů i skupin dřevin. Ani zde ale horniny nenajdou opětovný klid. Od severu je halda odtěžována a materiál se používá na rekultivace a stavby. Některé kousky hornin voda z haldy splachuje do přilehlého Karvinského potoka, odkud se vypraví na dlouhou cestu do Baltského moře. Snad tam na dně najdou konečně klid.

Zkameněliny objevované horníky v podzemí se staly výrazným motivem i v knize Černý vzduch Jindřicha Zogaty, který je v duchu imaginace magického realismu oživil:

Ondřej Bury pozdravil černou rybu, mladou miliardy let. Vyplula ze stěny. Odloupla se ploutvemi a šupinami. Plást.
„Zdař Bůh,“ děkuje zmrtvýchvstalá ryba.
„Čepej!“ okřikl havíř vozače Ondřeje. Ondřej se ohlíží po uzlíku se svačinou, visícím na stojce. Bylo to před dvaceti roky. Fáral teprve druhý měsíc.
Z uhlí vymrštila se větvička kapradiny. Zpod halouzky vykulil oči černý rak. „Zdař Bůh.“
(…)
Někdy vyskočí ze stěny zcela neznámý živočich. Trilobit.
„Čepej!“ Na prkotiny není čas.
Ze stěny vyletěl pták. Sbíječka mu urazila křídla.
„Čepej! Házej, když nerozumíš!“
Větvička, ryba, pták jsou v prachu.

(Jindřich Zogata, Černý vzduch, Brno 1998, s. 11)

Zatímco zkameněliny se dostaly po milionech let na zemský povrch, hluboko pod haldou zůstaly stopy člověka. Než Jánská halda vznikla, byla tu pole, na kterém „zavitky“ zakopávaly své „hříchy“, tj. nedonošené děti, kterých se zbavily. Dle lidových pověr zaznamenaných Karlem Dvořáčkem při folkloristickém průzkumu se z duší nepokřtěných dětí stávaly „nočnice“, magické bytosti v podobě světýlek, které však neškodily. Přesto se jich lidé báli – tedy do doby, než se ukázalo, že světýlka zinscenoval starý hrabě Larisch, aby získal od sedláků jejich pole.