Když překročili stružku, páchnoucí čpavkem, dehtem a odpornými výpary splašků z koksárny, rozběhla se vesele po nízkém trávníku pastviny, jež končila u vrbin Olzy, místy široké a klidné, jinde zurčivé a čisté, ukryté v keřích primitivní regulace. Té chvíle se náhle rozjasnilo, jako by slunce se postavilo na sám práh nebe a světa.
Na bílých chudobkách tančila, a nezničila je. Po mateřídoušce sklouzla, a nezcuchala ji. A nakonec lehce přeskočila drát, ohraničující pastvinu některého doubravského sedláka. Běžela po hrázi, zrobené ze samého kamene a oděné v drátěnou síť, jež chrání před přívaly vod z hor, a hbitě se ponořila do vrbiny, ach, chladné jako proudy Olzy.
Ještě se za ní cesta nezavřela, a již se tam vrhl i on, supě a mruče, protože rosa pršela přímo do tváře a napršela i za ňadra. Také nohavice byly dokonale promočeny. Když se konečně prodral na maličkou mýtinu na hrázi u Olzy, kam nejdříve přijde slunce, pohřešil i čepici. Milena seděla v rose, nahlas se smála a radostně tleskala. Jako dítě, které vítá zamilovanou hračku. Shodil kabát a stíral rosu do rukávů košile.

(Karel Dvořáček: František chce být spravedlivý, Ostrava 1966, s. 41)

Slunko vycházelo stále výše na oblohu a my jsme snili o Olze. Panebože, řeka Olza! Dunaj, Amazonka, Mississippi, Ganga – to všechno bylo nic oproti naší řece. Pramenila v Beskydech a byla nejkrásnější řekou na světě. Na jejím dně se splétaly zlatavé stužky slunce, rybky se třepotaly, vlnky zurčely jako skleněné zvonečky, voda v ní voněla, byla křišťálově čistá, v řece bydleli vodníci, nad řekou zase rostly velikánské topoly. V topolech šuměl teplý vánek, pod topoly byla měkká tráva a průzračná voda štěbetala, ševelila nebo šeptala.
(…)
Voda v řece se podobala úsměvu dítěte při východě slunka. Voda v řece skotačila, dováděla, laskala, příjemně lechtala a ustavičně cosi šeptala. O čem? Nikdo nevěděl, jen já jsem věděl. A Julka také.

(Gustaw Morcinek: Čierna Julka,  Bratislava 1986, s. 226, do češtiny přeložil Roman Polách)